Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem se v roce 2004 poprvé setkal s touto bandou a jejich albem „Luce“, působili na mne jako zjevení. Nikdo jiný, koho jsem znal, snad krom famózních THE END, v té době podobným způsobem nehrál. Brutálním black metalem okovaný hardcore s tísnivou atmosférou mě již v té době zdvihl ze židle. Pak jsem na mnoho dlouhých let THE SECRET ztratil z dohledu. Zachytil jsem je jako novou akvizici u Southern Lord, kde debutovali s minulým albem „Solve et Coagula“. Nyní se ke mně s novým albem vrátili a musím konstatovat, že kvality, které jsem na nich miloval před dekádou, se neztratily, ba naopak. Vše je navíc intenzivnější, agresivnější a temnější.
"zní to, jakoby se CONVERGE rozhodli hrát black metal, který vyrůstá z grindové extrémnosti"
Pokud je titulní skladba „Agnus Dei“ přímočarý metalový uragán tvořený z jednoduchých animálních riffů a nelidských řevů, tak v dalších skladbách THE SECRET dokazují, že umí do skladeb naroubovat mnohem více, než jen nekompromisní tah na branku a temnou atmosféru. „Agnus Dei“, z latinského překladu "beránek boží", je opravdu ryzí zloba a snad ani žánrově kříšťálově čistý black metal nemůže být nositelem tak čiré temnoty, jako tento hardcorem nadopovaný mutant.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.